Den sto dvacátý třetí - Jsem fakt pako (teď už si ten nadpis neodpustím)

 Jen pro zajímavost – tentokrát vám píšu ze sauny. Když sem přišla první finská spolusaunařka, tak se neudržela a začala se smát. Řekla mi něco v tom smyslu, že už v sauně viděla leccos, ale grafomana ještě ne.

I druhá noc strávená na hostelu byla krušná. Jak jsem tvrdě usnula, tak jsem byla i tvrdě probuzená. Ve čtyři ráno dorazili moji spolubydlící z Anglie ve značném stádiu opilosti a absolutně ignorovali přítomnost někoho spícího. Brzy poté začalo svítat, takže jsem se musela hodně přemáhat, abych vydržela v posteli alespoň do osmi. Měla jsem totiž před sebou pořádně dlouhý den. Dokonce ještě delší, než jsem si původně myslela.

Ráno, teď už opravdu to normální lidské, jsem se musela zabalit. Návštěva Rigy byla pouze na dva dny a hostel jsem měla opustit před desátou. Baťůžek už zdaleka nebyl poloprázdný, a jak jsem později zjistila na letišti, jeho váha stoupla o pět kilo. Do odletu jsem měla ještě přes osm hodin, tak jsem se rozhodla bez jakékoliv mapy vydat na průzkum druhého břehu řeky Daugavy. Bez mapy proto, že i v Rize jsem měla nebývalé „štěstí“ na volbu termínu výletu – první den neděle a ten druhý rovnou oslavy Dne nezávislosti = infocentrum zavřené. Když se daří, tak se daří.

Nezbylo mi nic jiného, než vsadit na rodinnou tradici – orientace podle slunce. Co se týče směru, zafungovala bezpečně, s odhadem vzdáleností jsem ale měla problém vždycky. Z původně plánované vycházky na dopoledne byla vycházka do tří. Jako poslední cíl jsem si určila muzeum okupace Lotyšska. Zajímavé a dosti mrazivé místo. Bohužel už jsem neměla moc času na jeho dokonalé prozkoumání a musela na autobus směr letiště.

Na letišti Riga mě čekal trapas č. 2, ve srovnání s prvním ale brnkačka. Opět jsem prošla pasovou kontrolou, rámem a opět mi neprošel batoh. V tu chvíli mě už ale vůbec nenapadalo, proč. Nůž byl v Tampere, pastu jsem si koupila ještě menší, než byl požadovaný limit a krém na spálená ramena se do 100ml vešel přesně… Pilník a pinzeta… Zvláštní, že napoprvé oboje prošlo bez většího zájmu. Nůž byl holt větší sousto.

A přišel trapas č. 3! Když dosedlo letadlo z Rigy v Tampere, vystoupila jsem a vešla do příletové haly. Tam jsem si chtěla ještě nabrat nějaké brožurky a dojít si na záchod. Letištní úředníček na mě chvátal, že prý si můžu dojít i později. (Kde je ta pověstná finská mírumilovnost?) Prošla jsem tedy do hlavní haly a rozhodla se před návštěvou toalety ještě vysvobodit slavný nůž ze zajetí letištní úschovny. Našla jsem infocentrum, slečně za pultem ukázala doklad o úschově a čekala. Slečna se vrátila a požádala mě o 5€. S úsměvem jsem jí odpověděla: „Of course“ (samozřejmě), a v tu ránu mi úsměv na tváři zamrzl. Foťák! V brašně od foťáku jsem měla připravenou pětieurovku, ale brašna nikde! Začal se mi v hlavě odvíjet film, jak jsem si v letadle vyndala můj přístroj ze všech nejmilejší z batohu, abych nafotila Finsko z ptačí perspektivy. Určitě jsem ho měla kolem krku i při výstupu … Ten úředníček, co mě hnal rychle z haly... Určitě jsem foťák nechala na židlích poblíž záchodů a stojanu s brožurkami. Chtěla jsem se tam vrátit, ale dveře se daly otevřít jen z jednoho směru. Zoufale, určitě i přes opálení kompletně bílá, jsem celou situaci vysvětlila na infu. Ujal se mě sympatický mladík, který hned volal vysílačkou do vedlejší haly i letadla. Po nekonečně dlouhých minutách se objevil zas ten nerudný chlápek – nic nenašel. Krve by se ve mně nedořezal. Nenechala jsem se jen tak odbýt. To přece není možný! Sympatický mladík na íčku volal ještě jednou. Opět dlouhé čekání, opět přišel stejný chlápek… a … můj foťák nesl v ruce!

Ufff… To byl nejdrsnější zážitek, který si z Finska odnesu… ťuk, ťuk, ťuk… už žádný další, prosím.

Než mi brašnu předali, ještě mě přezkoušeli ze znalosti mé vlastní identity. Nechala jsem totiž v jedné z kapes ISICa, kreditku a všemožný další kartičky. Když zjistili, že jméno na tom všem se shoduje s tím, které jsem uvedla, tak mi mojí hračku vrátili.

Na 5€ se v tom shonu nezapomnělo. Po tomhle zážitku už jsem je platila s radostí – nebýt nože v úschovně a pěti euro ve foťáku, tak bych suverénně odjela z letiště do Tampere, nasedla na vlak do Turku, a kdo ví, kdy by mi došlo, že jsem přišla o stovky fotek a půlku dokladů.

Tímhle extempore jsem si to ale taky zavařila – ve chvíli, kdy mi byla brašna předána, bylo právě půl desáté večer, deset minut poté, co odjel poslední vlak na Turku. První ranní opouštěl Tampere v 5:59, autobus jen o dvacet minut dřív. Čekala mě noc na nádraží, noc pořádně dlouhá a studená. V půl šesté ráno jsem si připadala hůř, než kdybych ji celou propařila. Celá šťastná jsem zapadla na poslední sedadlo autobusu a jen stěží, z posledních sil se o dvě hodiny později došourala ze zastávky v Turku do postele.

Den sto dvacátý třetí - Jsem fakt pako (teď už si ten nadpis neodpustím)

trapasy

To je síla! Ale ty zážitky ;o) Vlastně seš klikařka.

Re: trapasy

Zážitky jsou naprosto k nezaplacení :D Když to nakonec dobře dopadlo, tak mám aspoň čemu se zasmát... Kdybych byla bez foťáku, tak mi asi do smíchu moc nebude.

Přidat nový příspěvek