Den sto padesátý - Näkemiin!

 Ano, je to přesně sto padesát dní od té doby, kdy jsem (určitě pravou nohou) vstoupila na finskou půdu. Sto padesát dní plných neuvěřitelných zážitků, cestování a spousty nezapomenutelných lidí ze všemožných zemí, kultur a náboženství. A právě dnes, po sto padesáti dnech, přišel čas říct zemi tisíců jezer finské „Näkemiin“, neboli Nashledanou.

Můj poslední finský den začal v osm hodin, kdy mě opět po pár zamračených ránech tahalo z postele sluníčko. Do takového dne se hned vstává lépe, i když na jeho konci čeká i konec jedné pohádky. Pozitivně naladěná jsem vyskočila, zkontrolovala, jestli mám všechno potřebné sbaleno, došťouchala do kufrů poslední maličkosti a ve zbytku času koukla na internetu na stav počasí k desáté ráno: Turku, 25°C, Helsinki 22°C, Praha 17°C… No, paráda! Sotva se sever ohřeje, letím pryč na studený „jih“. Co se dá dělat, snad i tam léto dorazí.

Samotný odjezd z Turku jsem si naplánovala na 12:00, abych s přehledem stihla přijet na letiště a pokud možno si ještě objednat „okýnko“. Zkušenosti s chrápající Finkou z letu Praha-Helsinki byly dostatečnou motivací. Na nádraží mě doprovodili moji brazilští, čínští a jihokorejští kamarádi, kteří všichni shodou okolností opouštěli naše pětiměsíční bydliště ten samý den večer. Nejen za to, že mi pomohli pěšky odvléct moje (určitě zase „heavy“) zavazadla, jsem jim na rozloučenou pořídila do toho horka alespoň zmrzlinové kornouty z nádražního obchůdku. Jak jsme tak na nástupišti ulizovali, povídali a předávali si adresy, uviděla jsem, jak se dveře autobusu zavřely a kola dala do pohybu! V tu ránu jsem dostala sprchu studenější, než byla celá ta čokoládová zmrzlina. Během vteřinky jsem zmobilizovala všechny síly, rozeběhla se a s co nejnevinnějším výrazem ve tváři ještě stihla zabušit řidiči do dveří. Nejen kamarádi venku, ale i někteří známí pasažéři uvnitř se mohli potrhat smíchy. (A to ještě nesmím zapomenout dodat, že kufry už byly dávno naložené, takže by odjely na letiště beze mě.) Řidič, vlastně paní řidička byla ale formát, zastavila a nechala mě naskočit. A tak jsem mohla přisednout k tříčlenné skupince pobavených Erasmáků, kteří si také vybrali datum 31. 5. za den odletu.

Za tu dobu, kdy jsem téměř tří hodinovou cestu mezi Helsinkami a Turku absolvovala poprvé, se Finsko změnilo k nepoznání. Patnáctihodinová noc se změnila v patnáctihodinový den, bílé metrové závěje sněhu vystřídala až neuvěřitelně zelená tráva a ze zamrzlých ledových ploch se stala nádherná, stříbrem blyštící se jezera. Moct tak zůstat ještě alespoň chvilku…

Ale nejde to. Všechno jednou končí, aby mohlo něco nového začít. Na helsinské letiště Vantaa jsme dorazili s dostatečnou rezervou, kterou jsme hromadně využili k převážení zavazadel. První zkusil váhu Čech Michal – krosna o pěkných 21 kilech a něco málo na příručních taškách. Pak jsem si tam vlezla já. Velký kufr 22kg,pořádně se mi ulevilo. To bych snad nemusela doplácet, a když už, tak jen symbolických pár euro. Zkusila jsem jen tak pro jistotu i příruční kufřík a notebook – 17kg!!! Ups… :) Povolený limit je tuším 12… Třetí zkoušel štěstí Slovák Juraj – 24kg. Ze strachu z placení poodešel stranou a začal postupně přesunovat svršky z velkého zavazadla do malého. Perla přišla na závěr. Maďarka Luca se dostala na 28 kilogramů a ne stranou, ale rovnou ve frontě na palubní lístky nám postupně půjčovala její nejtěžší svršky, abychom jí je pronesli přes kontrolu na sobě. I Michal s Jurajem tak povinně oblékli velmi slušivé dámské pulovry (venku bylo stále přes 20 stupňů). Velká škoda, že jsem si nás digitálně nezvěčnila. Tahle převlékací akce měla kromě našeho vzájemného pobavení i kýžený výsledek – doplácet nemusel nikdo a ušetřené penízky jsme tak mohli utratit za poslední suvenýry domů v duty free shopech.

A to už bylo opravdu vše. V půl šesté východoevropského času se za mnou zavřela gate s číslem A21, usadila jsem se na palubě společnosti Finnair, zapnula bezpečnostní pásy a z okýnka (opravdu!) sledovala, jak se letadlo začíná pohybovat po ranveji až se i poslední kolečka odlepila od tak krásné a nezapomenutelné země, jakou pro mě Finsko už navždycky zůstane.