Den třetí - První kroky po Yogyakartě
Je krátce po jedenácté hodině místního času a já už zase sedím v letadle. Zpovzdálí okýnka ze sedadla 17 C pozoruji, jak se vzdalujeme od ostrůvků a mrakodrapů Singapuru a zelených lesů sousední Malajsie. Jen 150 kilometrů nás dělí od rovníku a na jižní polokouli očekává město Yogyakarta, hlavní město Centrální Jávy a podle průvodce především hlavní město javánské kultury.
***
Uplynuly dvě hodiny a naše letadlo sedá zpět na pevnou půdu. Jeho okolí se znatelně proměnilo. Místo moderního rozlehlého letiště nás vítá miniaturní letišťátko, do jehož hlavní a jediné budovy docupitáme pěkně po svých.
Nejprve se řadím do fronty jedinců potřebujících vízum. Na okýnku odevzdám 35 amerických dolarů, dostanu pár papírů a jsem odeslána na imigrační. Na imigračním mi jeden lístek lepí do pasu a razítkují. Druhý papír jen odtrhnou, část založí a můžu pro batoh. Ten už na mě čeká o dva metry dál. Projdu skenerem a jsem venku. Opravdu malé letišťátko, tady se člověk neztratí.
Před halou čeká zástup taxikářů. Mají smůlu. Aktuálně u sebe nemám jedinou indonéskou rupii. To musím jít tak jako tak napravit. Ani městský autobus nepojede na úsměv cizí bledé tváře. Z bankomatu BNI, příjemně ukrytém v bankomatové budce před zraky kolem čekajících, vybírám částku 2 000 000. Milionářkou snadno a rychle. Ještě v budce si bankovky rozdělím na několik hromádek a tu nejmenší nechám po ruce. Za chvilku se bude hodit.
Znovu procházím davem taxikářů. S mnoha "ne, děkuji" mířím po šipce Transjogja city center na zastávku autobusu. Stotisícovou bankovkou zaplatím tisíce tři za lístek. Obdržím plastovou kartu, kterou o krok dál vhodím do turniketu. Srandovní systém. Jakpak asi zvládají dopravní špičku?
Autobus 1A jedoucí do centra se objevuje během pár minut. Jsem vděčná, když se asi na čtvrté zastávce uvolní místo hned za řidičem, můžu si i s dvacetikilovým závažím na zádech sednout a mít z první ruky celé hemžení na ulici. Páni, to je divočina! Tolik aut, skútrů a prapodivných místních vozítek. Každý předjíždí každého, odkud se mu zlíbí. Ale všichni jsou ve střehu a ani nikdo z motajících se chodců nepřijde k újmě.
V autobuse budím pozornost. Vedle mě si přisedla mladá maminka se třemi malými dětmi a opakovaně se na mě otáčí a usmívá. V jeden moment cítím dotek na koleni. Její asi čtyřletý chlapeček s vykulenýma očima a celkově vyděšeným výrazem asi zkouší, jestli nejsem přízrak. Po chvilce se dokonce rozpláče. Já musím mít ale ránu. Chudák malej.
Vystupuji na zastávce na ulici Malioboro v úplném centru města.
Podle mapy by na jejím konci měly být Sultánův palác a Vodní zámek. Slunce praží a ozývá se hlad. Rozhodnu se ale nejprve pro kulturu architektonickou, pak až gastronomii. Mířím k paláci. Několikrát během cesty nandávám a sundávám klobouk, nadlehčuji krosnu a zarputile odmítám nabídky na svezení od řidičů becaků (místní rikša). Já tam prostě i s tím batohem dojdu.
Došla jsem. Asi tak dvě minuty po zavírací době. Hlavně, že to mám hluboko v batohu napsané v poznámkách. No nic. Není architektura, bude gastronomie.
Opět procházím kolem řidičů becaků. Zubí se na mě. Oni to věděli!
Zazubím se na ně taky a o pár set metrů dál zapadnu do poloprázdné rádoby restaurace. Stín, relativní chládek a lavice. Co víc si může člověk přát…? Co třeba to indonéské jídlo? Rukama nohama objednávám tradiční nasi goreng. Mňam. Tak tady mi bude dobře.
Tímto se s vámi pro dnešek loučím a mířím za dalšími zážitky. Ahoj příště!