Den třicátý čtvrtý - Jak jsem potkala Santu Clause

První těžká zkouška je právě dnes za mnou (o úspěšnosti se radši zmiňovat nebudu, abych výsledek nezakřikla), takže se konečně dostávám ke slíbeným zápiskům z cesty za polární kruh … přenáším se o dva týdny zpět do 4. února 2009, neboli dne třicátého čtvrtého… směle za mnou!

Výchozím bodem našeho putování do prý nejkrásnější části Finska bylo náměstí (=Kauppatori) v Turku – sraz 20:30. Už na začátku našeho erasmáckého působení jsme byli upozorněni, že si Finové velmi potrpí na „punctuality“, česky přeloženo - jsou opravdu dochvilní. Ovšem, zřejmě poučeni nedochvilností ostatních národů, na srazy s námi chodí zásadně pozdě. Ve smluvenou dobu se na poměrně úzkém chodníku kolem hlavní silnice tlačilo kolem devadesáti nadšenců, čekajících na dva finské autobusy. Ty ale ne a ne se dostavit. Ve volné chvíli jsme měli alespoň příležitost porovnat velikosti našich zavazadel s obsahem na šest dní. Mé obavy, že příruční kufr do letadla bude extrémně velký, byly liché. Po tom, co jsem viděla napěchované kufry a krosny naší pánské společnosti, se mi opravdu ulevilo. A ještě víc, když po půlhodinovém čekání na vedlejším kostele odbila devátá hodina a oba naše autobusy dorazily. Tím se pro nás otevřela cesta na samý sever Evropy…

maps.yahoo.com

Jak přibývalo hodin, shlédnutých filmů a odehraných UN (nebo jak se skloňuje ta vysoce návyková karetní hra UNO … češtináři?), padala na nás únava a ukládali jsme se různě zkroucení na sedačkách ke spánku, silnější povahy i do uličky mezi batohy a zuté boty.

Za celých 14 hodin cesty, kterou můžete vidět na mapce, jsme měli celkem tři zastávky. První o půlnoci na benzínové pumpě ve Vaase (ukrývá se pod písmenkem B), druhou někdy mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní na podobném zařízení v Oulu (C) a poslední, tu nejzajímavější v Rovaniemi (D), ve vesnici toho pravého Santy Clause! Jako správnému Čechovi mi samozřejmě dárky nosí Ježíšek, ale nechat si ujít setkání s takovou světovou ikonou, ve Finsku nazývanou Joulopukki, by byla obrovská chyba. A tak jsem i já v devět hodin ráno finského času vyskočila s nadšením z autobusu do pořádné sněhové vánice a vydala se hledat Santovu chalupu. Jenže… je teprve chvíli po Vánocích a celá vesnice si dopřává zasloužený oddech po náročném období, takže všichni sobi a další vánoční pomocníci, včetně jejich pána, nabírají nové síly a vyspávají až do desíti. Měli jsme tak celou hodinu na to, abychom prozkoumali okolí (a vyřádili se na polárním kruhu, který nám ale zůstal skrytý pod pořádnou vrstvou sněhu). Vy si vesnici můžete prohlédnout alespoň tady. Jedna věc ale stojí za slovní popis – Santa parkuje před svým domem tmavě zelenou Škodu Felicii Combi s finskou poznávací značkou!

Po desáté hodině, kdy už pomalu v Laponsku vycházelo slunce, se Santa probudil a jeho asistentka nás vpustila do vánočního království. Nejmladší z nás vyfasovala povolenku k návštěvě pro celou skupinu. Dům laponského Santy Clause je celý ze dřeva a „kamene“, zalitý jen trochou tlumeného světla. Dělí se do dvou pater. Z prvního do druhého patra se jde po mohutném dřevěném schodišti, které se točí kolem hlavní dominanty vstupní haly – obrovských hodin s kyvadlem. Tyto hodiny hlasitě odpočítávají vteřiny do dalších Vánoc, aby nikdo ve vesnici nezapomněl. V horním patře domu je spousta dokumentů a obrázků ze Santovy historie a současnosti a především velice důležitá věc – tabule s matematickým propočtem vánoční sobí jízdy po světě, kde je do detailu vykresleno, kudy a jak dlouho má spřežení jet, aby všichni na světě dostali dárky včas.

Po prohlédnutí tohohle všeho konečně došlo na to nejdůležitější – audienci u Santy. Byla sice krátká, ale byla. Vrhlo se nás na něj najednou devět z různých koutů světa. S každým si Santa podal ruku a pozdravil se v jeho rodném jazyce (u rumunštiny značně znejistěl a potřeboval nápovědu, ale jinak to bylo na jedničku)… takže:  „Santo, Ahoj!“.

Ač se to nezdá, Santa Claus je osobnost značně stydlivá a nerad se nechává fotit cizími jedinci. Jedinou možností, jak si odnést jeho obrázek s vaší maličkostí je nechat se vyfotit jedním z jeho pomocníků (za hříšných 25€). Ale podlehli jsme… a tady je výsledek:

 

Po jedenácté hodině jsme se s vesničkou, kde vládnou Vánoce po celý rok, rozloučili, naskočili zpět do autobusu a vydali se do oblasti na mapě pod písmenkem E – laponského zimního střediska Levi…

...o dalších zážitcích v dalším článku ;o)

Den třicátý čtvrtý - Jak jsem potkala Santu Clause

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek