Den třicátý pátý - Pravé laponské zážitky začínají

4. 2. 2009 - pokračování

… poslední úsek naší cesty na sever utíkal velmi rychle a po nějakých dvou, maximálně třech hodinkách jsme s našimi autobusy zakotvili uprostřed lesa v chatové oblasti poblíž zimního střediska Levi. Kdo nikdy nebyl v Laponsku, tak nepochopí, ale už prvních pár pohledů na tamější krajinu za těch 14 hodin jízdy opravdu stálo. Všechno – příroda, laponská architektura, závěje sněhu i rychle zapadající slunce – tvořilo naprosto dokonalý obrázek. Aby ale té romantiky nebylo moc najednou, pánové řidiči (a vlastně jedna paní) nám předali naše zavazadla a těmi závějemi sněhu jsme se museli brodit směrem, kde jsme tušili naše chatky. Konkrétně ta, která na příštích pár dní příslušela mně a mým pěti spolubydlícím se jmenovala Sointutie 2B.

Označení chatka není vlastně až tak úplně na místě. Když jsme vešli dovnitř, připadali jsme si jako v luxusním hotelu. Jak jsme se později shodli, náš polární srub měl v mnoha případech lepší vybavení než naše vlastní domácnosti – ne každý má běžně za sprchou saunu pro šest i více lidí a v obýváku přepychový krb.

Jelikož už se blížil večer a naše trávicí ústrojí se začalo hlásit o přísun nějaké potravy, rozhodli jsme se pro první „rodinnou“ večeři. I když už si teď zpětně nevybavím, jakou kulinářskou specialitu jsme si stvořili, můžu říct, že se nám dokonale povedla a rozhodně nebyla do konce pobytu jediná. Zbytek večera už jsme strávili jen relaxačně, protože naše cestou zničená těla nebyla schopná větší aktivity, než válení se na gauči, sledování DVD a vymýšlení plánů na následující dny. A že těch plánů bylo…!

5. 2. 2009

Ve čtvrtek jsme se probudili do opravdového severského počasí. Z předchozích -6°C přituhlo na -19°C a podle předpovědi to ještě nemělo být definitivní. Obloha se za noc pročistila, takže jsme v sobě hřáli naděje na noční výpravu za polární září.

Hlavní náplní dne ale bylo něco naprosto odlišného – projížďka na sněžných skútrech, nebo jak tomu říkají místní – snowmobile safari. A bylo od začátku o co stát. Vzhledem k velkému zájmu jsme byli rozděleni na dvě skupiny, první od 16h a druhá o hodinu později. Moji drazí spolubydlící a já jsme se dostali na řadu až v té druhé jízdě za pořádné tmy.

Na místo srazu jsme přišli dokonale nabalení, protože teplota klesla ještě o minimálně 4 stupně dolů, ale nakonec to k velkému překvapení všech zúčastněných bylo naprosto zbytečné. Vyfasovali jsme totiž profesionální výbavu od polárních bot, kombinézy, rukavic až po kuklu a přilbu. Jak to slušelo našemu česko-brazilskému týmu, můžete vidět na následující fotce:

A že jsme nebyli tým ledajaký… Po krátké instruktáži o řízení jsme si měli po dvojicích rozebrat asi 15 skútrů, které už pro nás byly v řadě za sebou připravené. Při výběru jsme měli pokud možno zohlednit naše sklony k rychlé či pomalé jízdě. Ani nevím, jak se to seběhlo, ale mně a Leandrovi připadlo vozítko hned třetí ze začátku. Velká chyba! Jako první se totiž chopil řízení můj brazilský kamarád, který viděl sníh poprvé v životě právě až ve Finsku. Musím říct, že když jsme naskočili na mašinku a nastartovali, začala jsem se cítit trochu nesvá. Leandro předtím sice pilně sledoval pokyny týkající se například rovnováhy, ale nulová praxe z lyžování a dalších zimních radovánek, při kterých se člověk naučí některé zákony sněhu, se velice brzy projevila. A jak rostl jeho respekt ze skútru, tak se nám pomalu před očima ztrácela červená světla dvou týmů jedoucích před námi. A nutno dodat, že tím rapidně rostla i nervozita všech za námi. Naštěstí přesně pro tyhle případy jezdí v čele instruktor, který vždy po nějaké době zastaví a čeká na všechny opozdilce. Na popularitě mého řidiče to ale moc nepřidalo a hromadně jsme byli označeni za „safety car“ a ten můj Brazilec získal přezdívku Barichello.

Karty se obrátily přesně v půlce. Po pauze na horkou čokoládu, vánočku a podrbání jednoho soba za uchem jsem se dostala k řízení já! Přestože jsem nikdy v životě nic podobného neřídila, rozhodla jsem se vrátit našemu stroji čest. Usedla jsem za „volant“, pokusila se v rychlosti zapamatovat, k čemu slouží který čudlík a páčky, a s odmávnutím startu zmáčkla plyn. (Malá vsuvka: už jsme nejeli jako třetí, ale asi pátí, protože někteří nejmenovaní důvěřovali slečně za řidítky ještě méně než Latinoameričanovi) První desítky metrů mojí jízdy byly doprovázeny drobným poskakováním, ale brzy jsme se s mašinkou skamarádily a skútraře před námi jsem nepustila z očí. Řízení něčeho podobného je dokonalý adrenalinový zážitek. Doporučuje „crazy Czech girl“! (=praštěná česká holka) - jak jsem byla zase na oplátku spolujezdcem označená já.

Bohužel projížďka netrvala věčně, hlavně druhá půlka se zdála až podezřele krátká, a museli jsme se se sněžnými skútry rozloučit. Promrzlí, ale nadupaní zážitky jsme se vrátili zpátky do srubu, kde se při vaření večeře diskutovalo o nočním výletu na vrchol nejbližšího kopce za vytouženými polárními zářemi. Leandro, Mijke (naše nizozemská spolubydlící) a já jsme ale byli tak vyřízení, že jsme stejně jako předchozí večer ulehli v obýváku k filmu a ještě v jeho průběhu usnuli. (Naše aktivnější polovina prý nakonec stejně nic neviděla.)

 

 

 

Den třicátý pátý - Pravé laponské zážitky začínají

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek