Den třicátý první a třicátý druhý – ¡Hasta la vista, Mexico maravilloso!

Crrrrrrrrrrrr!!! Z hlubokého spánku mě vytrhne nepříjemný zvuk Tanina budíku. Ještě aspoň chvilku…! Spaly jsme celou hodinu a půl. Ale co se dá dělat. Tanie za hodinu odjíždí autobus na letiště a já jsem na hotelu jen díky ní a přívětivosti spřátelených recepčních. Proto se oblékám a s neskutečně těžkým kufrem opouštím před sedmou hodinou pokoj ve třetím patře také. Na recepci se obě loučíme s milým personálem i spolu navzájem. Můj autobus totiž jede až o tři hodiny později.

Tak už jsem ze všech studentů v Playa del Carmen sama. Když se o mém pozdějším odjezdu dozvědí oba střídající se recepční, pošlou mě se zpátky dospat. Přestože oba vědí, že už dávno na hotelu nemám být, předají mi znovu Tanin klíč od pokoje. Jsou zlatí! Dalšími dvěma hodinkami spánku rozhodně nepohrdnu.

A už je opravdu čas jít. Po deváté hodině se už naposledy rozloučím, nahodím batoh na záda, popadnu kufr (velké díky tomu, kdo přidal těmto zavazadlům třetí a čtvrté kolečko) a opouštím hotel a jazykovou školu Playa del Carmen. Na autobusovém nádraží nastoupím do autobusu, který mě po hodině jízdy doveze až na letiště v Cancúnu. Tam začíná má 26 hodinová cesta zpět do České republiky.

Z Cancúnu přelétáme do hlavního města Ciudad de Mexico. Ve Ciudad de Mexico přestupuji na transatlantický let do Paříže a už při odletu si začínám plánovat, jak na největším pařížském letišti nahodím sedmimílové boty a během hodiny, kterou mám na přestup, stihnu let do Prahy. Jenže to bychom nesměli mít už při odletu více než půlhodinové zpoždění.

„Vítejte na letišti Charles de Gaulle v Paříži“, ozývá se z pilotní kabiny. Za přivítání díky, ale hlavně rychle otevřete dveře a pusťte mě ven, za 45 minut mi totiž letí další letadlo. Za 35 minut mi letí letadlo. Za 25 minut… Hurá! „Au revoir“, zavolám v rychlosti na posádku Air France a s batohem utíkám z jednoho terminálu na druhý. Prý, že je ten můj odletový jen kousek odsud.

„Píp, píp, píp.“ Opravdu nemůžu napsat všechny výrazy, které mě napadají, když s jazykem na vestě uběhnu přes kilometr letištními halami až k mému gatu, a tam vidím dvě zaměstnankyně letiště, které už mi jen s úsměvem na rtech sdělí: „Nástup do letadla byl ukončen před deseti minutami.“

„Pííííííííííííííp!“

Bezva, tak co teď? Hned zjišťuji, co mám dělat, když za zmeškaný let nemůžu tak úplně já, ale zpožděný let z Mexika. Uniformované paní mě posílají k okénku ČSA, se kterými jsem už měla být podle původního plánu v této době nad Paříží. Od okýnka ČSA mě jiné paní posílají zpět k Air France na terminál odkud jsem poprvé přiběhla. Po cestě se od policistů ještě dozvídám, že nejdu, kudy bych měla. Ať žije francouzská byrokracie.

U přepážek Air France se mě ujímá sympatický mladík. Ještě zblblá změnou jazykového prostředí mu na anglické otázky odpovídám španělsky, ale s pobaveným úsměvem to přechází a po čtvrthodinovém ťukání do počítače mi předává novou letenku a jako bonus „za strádání“ ještě i poukázku na večeři o dvou chodech na účet letecké společnosti. Nooo, takové strádání si nechám líbit.

I díky francouzské večeři mi dvě a půl hodiny do nového letu velmi rychle utečou. A stejně rychle utíká i let domů samotný. Ve 20 hodin večer na lehce zasněženém letišti Václava Havla Praha končí mé třicetidvoudenní mexické dobrodružství.

 

Tak na viděnou někdy příště, nádherné Mexiko!

Diskusní téma: Den třicátý první a třicátý druhý – ¡Hasta la vista, Mexico maravilloso!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek