Den třicátý první – Stručný souhrn událostí
Jak dny a týdny běží, dostávám se do časové tísně. Za celé roky na VŠE jsem nebyla vytížená tak, jako letos. Kde jsou ty časy, kdy jsem se školou mohla začít zabývat až posledních čtrnáct dní semestru… Takže pro ty z vás, kteří se nedočkavě ozýváte s žádostí o nový článek – zde je souhrn událostí uplynulého týdne (plus jedna perla na závěr).
Erasmus se už skutečně začíná projevovat víc studijně, než nekonečnými párty. V pondělí mě čekal první test – finština. Absolutně jsem si nedokázala představit, jak to bude vypadat, když naše znalosti zahrnují všeho všudy Hei/Moi/Terve = Ahoj, Hyvää huomenta/päivää/ilta/yötä = Dobré ráno/den/večer/noc a čísla někam přes milion, ale naše praštěná vyučující Jenni si s tím celkem vtipně poradila. Pro učitele jazyků doporučuju hlavně cvičení zaměřující se na reakce v dialogu. Pokusím se vysvětlit: v zadání je napsáno „Hei“ (tedy zmíněné „ahoj“) a máte na to nějak libovolně zareagovat. Není nic jednoduššího, než opět napsat „Hei“. Tímto způsobem jsem dostala svou první „pětku“ ve Finsku. Dost pravděpodobně ale taky poslední. Asi tušíte správně, že místní známkování se trošičku liší. :)
Celý následující týden jsem se bohužel oddávala jedné vskutku neodolatelné knížce s názvem Sociologie. Což o to, psaná je opravdu pěknou angličtinou a zajímavě, ale už těch tisíc stránek člověka odkojeného VŠE prostě odrazuje. Ale nevzdávám se a k dnešnímu dni jsem přesně v půlce! Jen kdybych kvůli tomu nemusela odmítat tak lákavé nabídky jako noční plavba trajektem do Stockholmu a zpět s hlavní náplní vypij a sněz, co můžeš (důraz se asi klade na to první, vzhledem k místním daním na alkohol). Snad příště…
Jednu příležitost k zábavě jsem si ale nemohla nechat ujít, a to večerní sáňkování na jediném kopci široko daleko. Vlastně o doslovném sáňkování nemůže být řeč, protože každý jezdil na tom, co někde během dne našel – oblíbenou byla například typická modrá taška Ikea. Ovšem našli se i tací, kteří sjížděli kopec na zabrzděném kole. Na to jsem opravdu neměla, a to se považuju za poměrně velkého blázna. Nakonec ale zvítězila skupinová jízda na jakémsi nafukovacím tučňákovi. Začalo to zcela nevinně, kdy jsme s jedním thajským kamarádem chtěli použít právě tenhle originální klouzací nástroj ve stejnou dobu. Nebylo nic lepšího, jak vyřešit tenhle problém, než jet společně. Další jízdu už jsme byli tři… čtyři... a tak to šlo dál, až nás chudák tučňák musel na svých křehkých plastových zádech odvézt šest. Ale zvládnul to, pašák. Nebýt toho, že jsme postupně všichni klepali kosu maskovaní za sněhuláky, tak by číslo určitě nebylo definitivní!
A slíbená perla na závěr…
Dnes ráno jsem jako obvykle vyrazila do školy na kole. Na sněhu a ledu už si připadám jako profík, dokonce mi někteří dosud nevybavení exchange studenti začínají přes počáteční nedůvěru vozítko závidět. Ale samozřejmě, aby mi moc nenarostl hřebínek, tak se muselo něco stát… Hned po škole jsem byla domluvená s polskou kamarádkou, že zajdeme do města (vtipně se mi před výletem do Laponska rozpadly jediné polární boty). Daly jsme si sraz před místní bankou, kde musela Kasia ještě zařídit nějaké finanční záležitosti. V místních bankách jsou neustále fronty, takže jsem se rozhodla zamknout před vchodem kolo a počkat uvnitř v teple. Uplynula asi čtvrthodinka, Kasia se dostala na řadu, během minutky vše vyřídila a šly jsme pro kolo ven. Ale co se mi nepovedlo… Zasunula jsem klíček do zámku, otočila… a půlka klíče mi zůstala v ruce! Opět, jak je mým zvykem v podobných situacích, jsem se absolutně odbourala smíchy. A nebylo divu. Zámek se, jak se dalo čekat neodemkl úplně, takže nezbývalo nic jiného, než „ukrást“ vlastní zamčené kolo zpod kamer u banky a po předním kole s ním dojet přes půl města až do Student Village :D Úplně jsem slyšela jednu naší vyučující, která vyprávěla o asi rok staré aféře v Helsinkách, kdy někdo na ulici ukradl kola! :D V Praze by se nad tím naprosto nikdo nepozastavil, ale Finové jsou pověstní svou dokonalou čestností, takže z toho byla pořádná kauza. A s touhle myšlenkou jsme s Kasiou společnými silami táhly kolo přes město před nedůvěřivými pohledy místních obyvatel. Sama jsem zvědavá na pokračování, až budu hledat někoho ochotného přeštípnout mi zámek.
Ale to nejdřív až za týden. Čeká mě teď malý výlet za polární kruh mezi soby, husky a medvědy, tak mi držte palce, ať neumrznu a můžu podat nové hlášení ;o)
Mějte se krásně!