Den třicátý sedmý - Jak jsem dostala k svátku řidičák na soba

V sobotu ráno mě probudily ze spánku první laponské paprsky slunce. To ale neznamená, že bych vyskočila z pelechu někdy v šest ráno, ale hezky chvilku před desátou. Nebylo také kam spěchat. Polovina naší chatky už byla od devíti ráno na sjezdovce a ta druhá, já a oba Brazilci, plánovala strávit den relaxačně. To se ale brzy změnilo. Sotva jsem si vlezla zpátky do postele (přesně řečeno na gauč ke krbu, který jsem si na celý týden zarezervovala) a začala sepisovat první věty na blog, vrátila se z lyží Mijke s tím, že jí asi sjezdovka není souzená a chce si spravit náladu něčím lepším. Tím vzaly představy o čistě relaxačním dni za své a nikdo z nás rozhodně nelitoval. Tím lepším programem bylo totiž sobí safari! Už jsem za těch pár dní řídila kdeco, ale sob se prostě nedal odmítnout.

V nabídce jsme měli tři možnosti: krátkou, jen kilometrovou jízdu trvající 5-20 minut, střední tříkilometrovou trasu s maximální dobou trvání jednu hodinu a poslední tříhodinovou trasu na deset kilometrů. Měla bych upřesnit, proč se doba trvání uvádí v poměrně dlouhých intervalech. V oficiálních dokumentech se píše, že jízda vždy závisí na schopnostech řidiče a hlavně na momentální náladě soba!

A tak jsme si s nadějí, že sobi budou mít náladu tak akorát, vytelefonovali zlatou střední cestu – trasu na tři kilometry. Farma se nacházela asi 20 minut od našeho srubu a o autobusech jsme si mohli nechat jenom zdát, takže jsme museli zvolit taxi. Někdy finská přesnost opravdu funguje. Náš transfer byl u dveří během dvou minut a my se ještě cestou autem dooblékali a zavazovali tkaničky.

Sobí království nemělo chybu. Panovala v něm nádherně poklidná atmosféra severu a zimy. Všude okolo jsme viděli jen zasněžená pole, lesy a několik pomalu se procházejících nebo ležících zvířat. Uvítat nás přišla paní v kouzelném laponském oblečku a člověk měl opravdu pocit, že utekl z civilizace. Po vzájemném představení nám v krátkosti vysvětlila, jak se k takovému sobovi máme chovat, abychom se rychle skamarádili a všichni se úspěšně po projížďce vrátili zpět z lesa na farmu. Tím jednoznačně nejdůležitějším je, za každé situace zachovat klid, což jsme si ale při myšlence na zběsile utíkající zvíře dokázali jen těžko představit (hlavně po předchozím zážitku s husky mizejícími kdesi v dáli).

Po stručné instruktáži jsme každý dostali do rukou opratě a odvedli si „svého“ soba k saním. Jak vypadá takový sob zapřažený do saní? Asi netřeba komentáře… 

Samotná jízda se snad ani nedá slovem popsat. Jako první vyrazila naše průvodkyně, za ní Mijke, Leandro a nakonec já s mým sobem Mini. Poučená, že za celou jízdu nemám pouštět opratě, jinak mi Mini zdrhne do lesa, jsem se neodvážila vytáhnout foťák, ale možná by to za trochu adrenalinu stálo. :) I tak si ale chvilkami můj nový dopravní prostředek dělal, co zrovna uznal za vhodné. Na občasné zastávky na chroustání sněhu jsem si brzy zvykla, ale když se pokusil parožím podrbat Leandra za uchem, tak jsem trošku znejistěla. A on pravděpodobně ještě víc. Jinak ale musím Miniho pochválit. Když spokojeně cválal lesem a do ticha byly slyšet jen čtyři zvonce, které měli naši zvířecí kamarádi na krku, tak jsem se musela tiše smát tomu, co si to ti naši předci nevymysleli v touze za zrychlením dopravy. 

I tahle laponská atrakce ale musela skončit. Všichni čtyři sobi našli bez problémů cestu zpátky na farmu a my jsme byli nuceni se s nimi rozloučit. Ne ale ještě s celou farmou. Laponci jsou velmi přátelští a po podobných zážitcích zvou hosty k sobě domů ke krbu na šálek něčeho teplého a na něco sladkého k zakousnutí. Při tom se pak rozpovídají nejen o farmě a zvířatech, ale i o celém Laponsku. A tak jsme se při postupném rozmrazování končetin dozvěděli například to, že sobi se dožívají v průměru patnácti let a jezdí se výhradně na samcích, kteří se pro safari speciálně cvičí už od pěti let věku. Řeč padla i na ve Finsku populární sobí maso. Prý opravdu stojí za ochutnání.

Povídání nad kávou a sušenkami bylo moc příjemné, ale venku už se setmělo a my měli před sebou poslední večer v našem srubu, takže jsme museli farmu opustit. Než se tak stalo definitivně, dala nám naše průvodkyně do rukou malé nenápadné papírové kartičky. Po podrobnějším prozkoumání jsme na nich našli nápis „Reindeer driving licence, valide for 5 years“ (=řidičský průkaz na soba, platný na 5 let)! To nás dokonale odbouralo smíchy. Teď si budu muset do Prahy pořídit soba a jezdit na něm do školy místo tramvají. Přece nenechám takový unikát propadnout!

Sobím safari se uzavřela naše cesta na sever. Po tradiční společné večeři jsme se pustili do balení a drobného úklidu, zahráli si UNO, pobavili se nad pořízenými fotkami a naposled se vydali do říše snů v naší polární chatce. Následující ráno bylo cítit, jak na nás všechny padá drobný splín. Asi nikdo z nás za celý svůj život nezažil tolik, co od chvíle, kdy jsme si podali ruce se Santou Clausem…