Den třicátý šestý - Laponské dobrodružství pokračuje

Druhou noc za polárním kruhem jsem se vyspala do růžova. Stejně jako předchozí den jsem se probudila jako první (přestože bylo už po desáté hodině), dala si relaxační čtvrthodinku ve sprše a rozhodla se připravit stále ještě spícím kamarádům snídani – moje oblíbené palačinky. Postupně se ke mně přidali Mijke, Pittoon a Kasia. Poslední dva brazilské spáče jsem musela probudit osobně, jinak by byli schopní prošvihnout i tak neopakovatelný zážitek, jakým bylo husky safari – po sněžných skútrech číslo dvě našeho laponského dobrodružství.

Na husky safari jsme se dostali s obrovským štěstím (bohužel ne všichni z naší chatky). Až do příjezdu do Laponska jsme byli mezi náhradníky a čekali, jestli se nás někomu nezželí. Povedlo se. Na poslední chvíli se čára šťastlivců posunula jen jediné místo pod moje jméno. Tím posledním byl opět můj týmový parťák Leandro a před námi ještě Kasia a Mijke. Zbývající dva, Pitoon a Rodrigo, si museli na odpoledne zajistit program vlastní.

Po vydatné palačinkové snídani v poledne jsme se tedy svižným tempem vydali hledat autobus, který nás měl dovést na pravou husky farmu. Na sraz jsme doběhli asi s desetiminutovým zpožděním se strachem, že uvidíme maximálně zadní světla ujíždějícího transferu. Ale nebyli jsme zdaleka jediní, takže autobus stále čekal. Po půl hodině cesty nádhernou zasněženou laponskou krajinou se před námi objevila cedule „Giewont Adventur Husky Safaris“ a my věděli, že jsme na místě.

Stejně jako u sněžných skútrů, celá akce začala názornou instruktáží, protože i husky jsme si mohli řídit sami. Když zážitky, tak se vším všudy! Po ukázce ovládání saní se zdálo, že psí spřežení bude možná větší oříšek, než předchozí vozidlo. Na skútru, motorce nebo v autě stačí jednoduše pustit plyn a sešlápnout brzdu, ale když se takových pět až šest pejsánků rozhodně, že poběží, tak prostě běží. Minimálně nás tak chtěla slečna instruktorka na začátek trochu vystrašit. Poté jsme se rozdělili do třech skupin po osmnácti lidech a na etapy se vydávali vstříc divoké severské přírodě.

Leandro a já jsme se dostali na řadu v druhé várce. Naše spřežení bylo vpuštěno na trať jako předposlední, takže jsme měli možnost vidět, co dělá start s ostatními. Natěšení hafani, jen co ucítí závan volnosti, nažhaví packy a frčí. Je docela umění je na prvních pár metrech zkrotit. To ale nemůžu potvrdit z vlastní zkušenosti, protože druhá polovina mého týmu se chopila opratí jako první a za celou dobu se nenechala vystřídat. Možná ještě s hrůzou v očích a vzpomínkami na předchozí bláznivou sněžnou jízdu.

Bláznivou jízdu na husky ale zažila dvojice před námi. Když jsme byli přibližně v polovině trati, tak se nepozornému řidiči vysmekly sáně a s pejsky ujely! Chudák náš kamarád vyběhl statečně na absolutně nerovný závod, ale neměl nejmenší šanci svoje vozidlo dohnat. Jestli se mi podaří zprovoznit na stránkách videa, tak sem tenhle moment musím nutně dát. Škodolibě musím říct, že fakt stojí za to! (Husky jsou samozřejmě cvičení, takže po nějaké chvíli na zavolání jejich pánů poslušně přiběhli zpátky.)

Jakmile spřežení doběhlo do cíle, snažili jsme se rozhýbat naše na kost zmrzlé končetiny a utíkali co možná nejrychleji k ohništi, abychom uchránili prsty a další části těla před odpadnutím. S šálkem horké čokolády v jedné ruce a kouskem nějakého sladkého pečiva v druhé už nám absolutně nic nescházelo k maximální spokojenosti. Jen kdybychom nemuseli po chvilce zase zpátky do autobusu…

Ale každý správný konec znamená začátek něčeho dalšího a náš den pokračoval ještě hromadnou večeří pro asi 12 lidí. Ani nevím, kde se u nás všichni vzali, ale byla to dokonalá zábava, při které už jsem se dlouho tak nenasmála. A jako že od začátku ledna jsou výbuchy smíchu na denním pořádku. Po večeři jsme se nejprve v jen v dámském složení, postupně všichni rozhodli konečně vyzkoušet kvalitu naší soukromé sauny. Teda to mít doma…! Jako správní Finové jsme z nějakých +80°C v sauně vrhali rovnou do -20°C venku na sněhu. V očích některých jedinců jsem tím jen potvrdila pověst „crazy Czech girl“, ale neznám nic lepšího, než se po tom horku uvnitř pořádně vyválet v závějích. A to jsem tomu ještě pár dní předtím nechtěla věřit.

Po večeři a saunování ještě následoval parádní večer v karaoke baru, bohužel nebo naštěstí bez naší pěvecké účasti. Finové si zabrali celý playlist až do konce. Ale musím uznat, že jim to vážně šlo. Zpěvem a tancem do pozdních hodin skončil náš další laponský den.

 

Den třicátý šestý - Laponské dobrodružství pokračuje

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek