Den třicátý - Zpátky mezi svými. Na chvíli, ale přece!
„Zpátky doma.“ Ne, ještě nejsem v Čechách, ale tohle je to první, co mě napadlo, když jsem před chvílí vystoupila po poslední noční jízdě autobusem z osm hodin vzdáleného města Campeche do Playa del Carmen. Playa, město, kde jsem strávila tři krásné týdny a které jsem před týdnem dočasně opustila, mě vítá krásným slunečným ránem. Poprvé po týdnu vím přesně i bez mapy, kam která ulice z autobusového nádraží vede, kde si koupit snídani, kudy vede cesta na pláž, kde složím v noci hlavu a hlavně, kde na mě už čekají známé tváře. A za nimi právě mířím.
Hned na recepci hotelu Playa del Carmen se potkávám s recepčním, který mě zdraví přátelským úsměvem, a bez jakéhokoliv náznaku, že už tam přece týden nebydlím, mě pouští dovnitř. Vyšplhám se do třetího patra a zaklepu na dveře kamarádky Taniy z Brazílie, která se před mým odjezdem ujala mého velkého kufru. Otevírá mi ne úplně ve své kůži. Stejně jako mě před pár dny i ji nakonec postihlo připálení se na sluníčku, ale naštěstí bez následného setkání hlavy s dlaždičkami a návštěvy nemocnice. Abych ji nechala ještě alespoň trochu odpočinout, dám si rychlou sprchu, přehodím cestováním zaprášené oblečení za čisté a vyrážím opět do města. Od rybí večeře v Campeche jsem neměla ani kousíček suché housky a atmosféra tropického rána v Karibiku přímo vybízí k prázdninové snídani – pořádnému ovocnému koktejlu.
S litrovým kelímkem a pečivem pro Taniu klepu znovu po hodině na dveře pokoje 318. Kamarádce už je o trochu lépe a než dosnídáme a vzájemně si dovyprávíme všechny zážitky uplynulých sedmi dní, je odpoledne. Odpoledne posledního celého dne v Mexiku pro nás obě. I přes únavu nás obou se jej rozhodneme strávit na maximum a ještě na poslední chvíli malým výletem. Výletem na ostrov Isla Mujeres.
Isla Mujeres je malý, jen 7 kilometrů dlouhý a 650 metrů široký ostrov, nacházející se v karibských vodách 13 kilometrů od Cancúnu. Už v 5. století jej osídlili Mayové, kteří jej zasvětili bohyni Ixchel, bohyni lásky, těhotenství, rozumu, luny a medicíny. V roce 1517 objevil ostrov španělský mořeplavec Francisco Hernández de Córdoba při plavbě z Kuby. Ten v původních mayských sídlech nalezl rytiny a další objekty představující nejen Ixchel ale i další mayské bohyně. Na základě toho byl ostrov pojmenován Isla Mujeres, neboli Ostrov žen.
Na Ostrov žen jsme se my dvě ženy, Tania a já, vydaly nejprve autobusem z Playa del Carmen do Cancúnu a následně trajektem z cancúnského přístavu Puerto Juarez. Do ostrovního přístavu připlouváme až po čtvrté hodině odpoledne. Do západu slunce už nám tak zbývá jen něco málo přes hodinu.
Hned po sestoupení ze schůdků trajektu se k nám přiřítil chlapík s nabídkou zapůjčení jakéhosi golfového vozítka, se kterým se budeme moci projet po ostrově. Sama bych se přesvědčit nenechala, ale Tania je nadšená, a tak kapituluji a s tím, že je to poslední odpoledne, které si žádá zážitky, na pronájem kývnu také. Jakmile zjistím, že Tania navíc nemá řidičák a řízení té dětské hračky na kolečkách se tak vzdá v můj prospěch, začíná se mi nápad líbit. Do ruky dostáváme mapku ostrova s vyznačenými zajímavostmi a startujeme.
Slunce velmi rychle klesá k hladině moře, proto šlápnu na plyn a frčíme co nejrychleji na jižní cíp Isla Mujeres s názvem Punta Sur, kde se nachází pozůstatky mayského chrámu bohyně Ixchel. „Frčíme“ je trochu přehnané slovo. I s pedálem na podlaze nás předjíždějí malé skútry a nedivila bych se, kdyby se objevil i vytrénovanější cyklista. Jižního bodu ale i s takovým handicapem dosáhneme právě včas. Zaparkujeme autíčko, zaplatíme 30 pesos vstupného, dojdeme k mayské ruině a odtud pozorujeme náš poslední západ slunce v Mexiku. Tania bude zítra touto dobou už doma v Brazílii a já někde v letištní hale Ciudad de Mexico.
Západ slunce má neuvěřitelnou atmosféru. Kolem památky je jen pár mladých lidí, kteří by se dali spočítat na rukou. Všichni jsou otočení stejným směrem, někteří jen tak se zavřenýma očima meditují.
Když ostrov přikryje tma, nasedáme znovu do vozítka a vydáváme se na cestu zpět na sever po druhém břehu. Z předem domluveného hodinového zapůjčení autíčka jsou nakonec hodiny dvě a jsem za ně ráda. Projížďka poklidným prázdninovým ostrovem bylo po fyzicky náročném týdnu a před více než dvacetihodinovým letem zpátky to pravé.
Před dlouhým letem by to možná chtělo i trochu spánku, ale…
Po návratu z Isla Mujeres jsme s Taniou obě hladové. Za celý den měla ona jednu housku a já ovocný koktejl. S touhou vidět co nejvíc jsme jednoduše oželely jakýkoliv pozdní oběd a přeskočily rovnou až na večeři. A když slavnostní večeře u moře, tak na pláži a s mořskými plody. Ani jedna nemáme stále nic moc zabalené, ale viditelně se nám nechce začít myslet na odjezd, proto se po výtečném jídle přesouváme ještě do kubánské restaurace La Bodeguita del Medio, kde jsme před nějakým časem strávily několik nocí tancem salsy s ostatními kamarády, kteří už jsou v tuto chvíli ve svých domovech různě po světě. Díky našemu společnému podepisování na jedné ze zdí salsa baru, jsou ale částečně i tady s námi.
V Bodeguitě si připijeme na příští setkání někdy někde a kolem půlnoci se konečně vydáváme zpátky na hotel. Tam už došlo ke střídání nočních recepčních a potkáváme se s naším milým mladým známým Kolumbijcem Edwinem. Z balení zavazadel tím pádem opět není nic, a to až do tří do rána. Sama už ani nevím, co mě po posledních pár dnech bez pořádného spánku drží na nohou. Nebo vím - Mexiko a (nejen) jeho lidé.
Všechno musí jednou skončit a zavazadla už se opravdu hlasitě dožadují pozornosti. Ve tři hodiny se konečně pouštím do přehazování věcí mezi batohem a kufrem a o hodinu a půl později naprosto vyřízená padám do postele.
Buenas noches Mexico, už naposledy.
