Den třináctý - Výlet nevýlet do Mramorových hor

Probudili jsme se do pořádně horkého dne. Kde že jsou ta slibovaná listopadová tornáda a neustávající deště? Sluníčka je třeba využít. Co kdyby se přece jen nějaká ta kapka z nebe snesla. Hned po osmé jsme nastoupili na recepci našeho homestay a půjčili dva postarší skútry. Jeden vypadal celkem v pořádku, druhému se nezavíral box pod sedačkou a chybělo mu pravé zrcátko. S povděkem jsem využila Nygelovy nabídky řídit ten lepší.

Prvním cílem našeho výletu byly Mramorové hory. Vydali jsme se po silnici vedoucí na Danang. Na první velké křižovatce se Jíťa s Nygelem zastavili. "Píchli jsme." To to tedy začíná. Vietnam a asi celá JV Asie jsou zeměmi motorek. To naštěstí znamená i zemí opraven. Poškozenou motorku jsme převezli přes silnici a za 100 000 dongů nechali vyměnit duši. Se spravenou mohli jet dál.

Po několika kilometrech se k nám připojila místní paní, která využila jediného krátkého zastavení. "Kam jedete? ... Moje rodina je z Mramorových hor, všechno tam známe... Pojeďte za mnou." Nijak zvlášť nadšení jsme nebyli, ale jeli jsme. Aspoň nás paní donaviguje.

Už z dálky bylo poznat, že se blížíme. Podél silnic se množily krámky s kýčovitými mramorovými sochami. Jak trpaslíci v Čechách. Paradoxem je, že všechny tyto příšernosti se ve skutečnosti vyrábí výhradně z mramoru čínského a s místními horami nemají nic společného.

Příjezd do "hor" (spíš pár samostatných kopečků mezi suvenýry) byl ještě odpudivější. Představovali jsme si minimálně zalesněnou oblast a stoupání do skal. Skutečnost byla taková, že jsme už z křižovatky dvou rušných silnic viděli skalnaté kopce nad ulicí plnou obchodů a stánků. Na jednom z kopců pak stála velká pagoda a pozor - k ní vedl skleněný výtah! Co tady dělá taková příšernost?

Se skútry jsme zaparkovali u silnice. Paní, která si nás ulovila, blekotala něco o průvodci, ale my jsme byli tak znechucení, že jsme ji vlastně ani neposlouchali. Znovu jsme nastartovali a popojeli o kilometr a půl dál. Před námi se objevila jiná, menší skála a na ni vedoucí kamenné schůdky. A zase místňák na motorce, který se nás chytil a pokoušel se nás vietnamsky k něčemu přesvědčit. Jsou všude. I přes to jsme tentokrát seskočili ze skútrů a šli se podívat blíže. Místňák nás vzal do skalní jeskyně, která byla kromě hezkých stalaktitů vyzdobená i řadou hinduistických prvků. Jeskyně, pokud není jen lákadlem pro turisty, slouží zřejmě i jako malá svatyně.

Jakmile jsme se vrátili na denní světlo, pokusil se nás nevyžádaný průvodce doprovodit i nahoru. "Hele, strejdo, ty zůstaneš dole, my půjdeme na horu," prohlásil jeden člen výpravy a všichni jsme se s gesty přidali. Když by mrňous před námi alespoň mluvil jinak než vietnamsky, ale dávat mu peníze do kapsy jen za to, že s námi vyleze do schodů, jsme vážně nechtěli. Opakovaně jsme naznačili: "Ty tady, my tam," až to nakonec s odporem v očích přijal. Celkový náš dojem z Mramorových hor už byl stejně nenávratně zkažený. A to zaručeně kdysi bývaly krásné.

Další pokus o výlet jsme vzdali. Bez další zastávky jsme vyrazili na pláž. A po obědě v Hoi Anu znovu. Našli jsme si jednu takovou úplně prázdnou, zastrčenou, o které zřejmě vědělo jen pár rybářů, kteří ale byli zrovna někde doma. Celé odpoledne jsme podle nálady řádili v obrovských vlnách, slunili se a stavěli zvířátka a hrad z písku. Divoká slaná voda vymazala veškeré negativní vzpomínky na dnešní dopoledne.

Po setmění jsme zašli na večeři a ... Nygel píchl kolo podruhé. Opravdu děkuju, že tu prokletou motorku tady v Hoi Anu neřídím já. Dalších 120 000 dongů za duši a ráno můžeme s výletováním vesele pokračovat. Držte palce, ať se daří lépe.