Monzunové loučení s Asií (úryvek z Indonésko singapurského deníčku)

Celou noc mě budí komár. Potvora jedna bzučivá, bodavá. A to jsem si říkala, jak se pokusím přiblížit vstávání českému času. No nic, po osmé hodině to vzdávám. Alespoň se naposledy ještě trochu projdu po městě.

Na procházku znovu volím Čínskou čtvrť. Napoprvé jsem ji viděla jen za tmy, tentokrát se podívám za světla. Na místním trhu pořídím teplou bulku s durianovou náplní k snídani a jdu okouknout dva blízké chrámy.

Ve vzduchu zase stoupá vlhkost. Dneska to na dlouhé courání nebude. Z Čínské čtvrti se vymotávám skrz klimatizované pasáže mrakodrapů k zelené lince metra. Sotva vystoupím v domovské stanici Paya Lebar začnou padat první kapky, které se rázem mění v pořádný liják. Původně plánovanou prohlídku okolí ruším a jdu se balit.

Krosna je našťouchaná věcmi a venku to vypadá slibně. Průzkumu okolí, kde jsem našla na pár nocí útočiště, dávám druhou šanci. Mapa mi ukazuje blízký hinduistický chrám. Tak proč nezačít zrovna tam?

Procházím příslušnou ulicí a kde nic, tu nic. Rozhlížím se na obě strany, ale neúspěšně. Podívám se ještě jednou a lépe. Jo, aha, to bude asi ta stavba kompletně pokrytá lešením. Tady jsem neuspěla. Otočím se a jdu opačným směrem do uličky s koloniálními domky. Ty stojí na svém místě a jejich zachovanou autentičnost naštěstí žádné moderní monstrum netají.

Sem tam se vrací kapka deště. Stačí pár minut a z pár kapek je pořádná sprcha. Chvilku se ukrývám v muslimském nákupním středisku mezi krámky se šaty a šátky. Už chápu, proč v téhle téměř rovníkové zemi mají mezi některými budovami spojovací střechy, centrum je propojené podzemím a k placení tisknou omyvatelné bankovky. Poslední den v Singapuru konečně na vlastní kůži zažívám, jak vypadá takový listopadový monzun.

Na další procházku to nevypadá. Rozhodnu se déšť proběhnout a vrátit se do sucha k Charlene. Ta mi v rámci včerejšího nočního povídání prozradila, že má na dnešek v plánu filipínské hody. O to se nemůžu nechat připravit. Téměř celou dobu vaření jí koukám pod ruce, abych se něčemu přiučila, a nestačím se divit, jaké ingredience také existují. Charlene očišťuje neznámou zeleninu, z níž si pamatuju jen název jednoho druhu, a to okra. Ke kuřeti přidává další zajímavou věc, omáčku, která vypadá jako kečup prý tomu i kečup opravdu říkají, jen je to vyrobené z červených banánů. Zajímavé a dobré. Jestlipak se to u nás dá koupit?

U stolu se nás schází šest. Kromě hostitelky i dva z jejích pěti spolubydlících a pár z Británie, který si Singapur vybral jako jednu ze zastávek na své půlroční cestě Asií. Z filipínské večeře jsme všichni do jednoho nadšení. Červená rýže se dvěma druhy marinovaného kuřete a zeleninovou přílohou je skvělá. Příjemné je i mezinárodní povídání. Škoda, že jej musím ukončit. Čas je neúprosný. Loučím se, od Charlene dostávám jako pozdrav na cestu dva čajové sáčky do sbírky a se všemi zavazadly odcházím na metro.

Na vánočně vyzdobeném letišti Changi už jen utratím posledních pár singapurských dolarů, na chvilku využiju volného masážního křesla a dvacet minut po jedenácté v noci se usazuji do letadla na sedadlo 54L. Chvilku po půlnoci se obrovský stroj rozjíždí po odletové ranveji a s prvními centimetry nad zemí končí mé první poznávání Asie. A snad není poslední.