Napříč Singapurem (úryvek z Indonésko singapurského deníčku)

Na novém gauči jsem prospala přes devět hodin. Je sedm ráno a celý dům je stále tichý. V kuchyni si nakrájím tropickou snídani v podobě dračího ovoce a medového melouna, všechno zbaštím a v 8:15 opouštím dům. Chtěla bych se trochu projít dřív, než začne nesnesitelné vedro.

První kroky mě vedou znovu mezi rostliny. Dnes do Singapurských botanických zahrad. Hned u vstupu poznávám, že toto místo je oblíbené nejen k relaxaci, ale že Singapurcům slouží i jako sportoviště. Po cestičkách mezi rozmanitými květinami, keři a stromy běhají desítky, možná spíš stovky nadšenců. Mně bude dneska stačit i pomalá chůze.

Singapurské botanické zahrady byly založeny v roce 1859 a už od počátku sloužily k výzkumu rostlin a k jejich zachování v oblasti JV Asie. Jejich význam má celosvětový dosah. Rozkládají se na ploše o výměře 74 hektarů a jsou rozděleny do mnoha menších částí. Všechna tematická zákoutí bohužel nelze v rozumném tempu projít za jedno dopoledne. Za sebe jednoznačně doporučuji část s názvem Evoluční zahrada, kde je prezentován vývoj tropických rostlin od pravěku až po současnost. Za vidění určitě stojí i Léčivá zahrada a zahrada zázvorová se spoustou vodopádů. Zajímavý musí být určitě i park s orchidejemi, ale než jsem se k němu stačila dostat, slunce už se vyšplhalo nad hlavu a bude lepší se jít schovat někam do chládku.

Na druhé straně zahradního areálu vybírám směr Orchard Road. Podle průvodce by se na této supermoderní nákupní třídě, které obvykle nevyhledávám, mělo najít něco dobrého k snědku.

Prodírám se skrz davy lidí, které už nalákaly vánoční výlohy. Není jediné nákupní středisko, které by „nezdobil“ umělý vánoční strom. Singapurci se zřejmě v komerční podobě Vánoc pořádně vyžívají.

Nejen před vedrem, ale i před všemi těmi přeplácanými kulisami se schovávám do malajského bistra. V klimatizovaném restauračním patře dávám odpočinout bolavým nohám. V pravé ruce střídám vidličku s propiskou a najednou je hodina fuč.

Jako další atraktivitu v pořadí mám na programu Národní muzeum. Vracím se z podzemního patra zpět na povrch a koukám, že ulice jsou úplně mokré. Pěkně jsem při obědě a psaní nového příspěvku unikla monzunovému dešti. Za sucha se tak můžu přemístit k vybrané památce.

Teprve v říjnu otevřelo Národní muzeum výstavu s názvem Singapura: 700 let. V šesti místnostech mapuje dějiny městského státu Singapur od 14. století přes období kolonizace po současnost. Zachycuje příchod všech čtyř hlavních etnik, která dnes tvoří základ singapurského obyvatelstva, a to Číňanů, Britů, Malajců a Indů.

Když opustím i poslední sál moc zajímavě koncipované výstavy, vidím přes prosklenou část muzea, že se monzun vrátil. V pořádné síle. Znovu vytahuji blok a tužku a půlhodinový slejvák využívám k relaxaci. Unikla jsem podruhé.

Během chvilky je venku znova sucho. Kam dál? Přes Koloniální čtvrť se jdu podívat do čtvrti Kampong Glam plné arabských domků, obchodů a restaurací. Venku se setmělo a ulice ožívají. Já naopak odpadám. Po téměř dvanácti hodinách na nohou už pořádně cítím jak chodidla, tak i záda. Dám si poslední singapurskou pouliční večeři a vracím se k hostitelce z Dunmanovy ulice. S ukecanou Charlene se prožvaníme až k půlnoci.

Zbývá mi posledních 24 hodin v Asii.