Noc v Malé Indii (úryvek z Indonésko singapurského deníčku)

Jsem v Singapuru. Sedím v kuchyňce na hostelu a neuvěřitelně se mi klíží oči. Než je pro dnešek zavřu, podělím se ještě o to, jak vypadaly mé první kroky po asijském kontinentu.

Jak naznačil předchozí článek, první chvíle 3. listopadu jsem strávila na palubě letadla. Tedy první chvíle… celkem 11 hodin a 11 minut čistého času, ke kterým průlety časovými pásmy přidaly ještě dalších formálních šest. Na singapurské letiště Changi jsme přistáli v 17:11 místního času.

Teda, tady je ale horko. Už těch 20 °C více než kilometr nad zemí, jak hlásil palubní počítač, bylo podezřelých. Jakmile jsem ulovila svou krosnu, odebrala jsem se na nejbližší toalety, podzimní oblečení šlo dolů, rozumějte do krosny, letní nahoru. Do velkého batohu jsem uklidila i menší příruční, kolem pasu připnula kapsičku na peníze a kolem krku pověsila foťák. Uff, možná jsem i z toho mála mohla doma ještě něco nechat.

Letně vystrojená a čerstvě vyzbrojená místní měnou a jízdenkou na městskou dopravu s názvem MRT nebo také SMRT (snad to jezdí lépe, než zní) jsem nastoupila do vlaku směr centrum. Po asi dvaceti minutách jízdy tichým vlakem jsem se objevila ve stanici Bugis. V té, která by měla být nejblíže hostelu, který jsem si vybrala pro dnešní noc. Po jezdících schodech jsem se dostala na povrch. Poprvé na singapurské ulici. Všechno okolo bylo obří. Obří budovy, obří křižovatka a velké množství lidí. Jen ti lidé samotní jsou tady jaksi menší než já.

Vyndala jsem mapu, kterou jsem ulovila na letišti. Místo, kde jsem se zrovna fyzicky nacházela, jsem na papíře našla rychle, alespoň jsem si to myslela. Po pár set metrech chůze jsem přišla na to, že jedna značka metra nemusí znamenat jediný výstup z něj. Zařadila jsem zpátečku a už opravdu správným směrem zamířila do čtvrti Little India, tedy Malá Indie, do hostelu Footprints.

V půl sedmé jsem byla na místě a za další půl hodinu později jsem stála před hostelem, připravená na první dovolenkovou procházku. Obloze už vládla černočerná tma a ulicím večerní život.

Malá Indie je kulturním a náboženským centrem mnoha generací Indů, kteří tady nacházejí snad o trochu lepší život než v původní domovině. Celá čtvrť je hezkým kontrastem k obrovským skleněným mrakodrapům, které jsou pro Singapur tak typické. V Malé Indii můžete najít na dálku vonící bistra a restaurace, krámky s ovocem a zeleninou, jiné krámky s hinduistickými předměty nebo třeba jen stolky a židle, kde se po večerech scházejí rodiny a přátelé.

V blízkosti hlavní silnice Serangoon, která celou čtvrť ohraničuje, je možné navštívit dva hinduistické chrámy. Do nich jsem zavítala i já.

Po prohlídce mě přepadl pořádný hlad. Prošla jsem pár uliček a zakotvila v jedné pouliční restauraci. Objednala jsem si kuře s rýží, dostala rýži s kuřecími kostmi a stopami masa. I tak to bylo dobré. Zapomněla jsem na asijské pravidlo nedojídání, a když jsem měla celou porci rýže v sobě, přicupital s úsměvem pan šéfkuchař s tím, že mi ještě naloží. Musela jsem vypadat na hodně hladovou Evropanku. S díky jsem odmítla. Hora kostí snad mohla dát najevo, že tolik se toho do mě přece jen nevejde.

Spokojená s první procházkou a plným bříškem jsem se vrátila na hostel, vletěla do vytoužené sprchy a teď už mě čeká jen zasloužený spánek. Dobrou.