V singapurské zeleni (úryvek z Indonésko singapurského deníčku)
Letadlo se odlepilo od pevniny a já tak definitivně opouštím Bali i celou Indonésii. Nesmutním. Bylo tu krásně, ale je třeba jít zase za něčím novým. Navíc to krásné zůstává ve vzpomínkách a na fotkách. S tímhle pocitem se pokouším usnout. Budíček ve 2:15 nebyl nic extra dovolenkového.
„Vítejte na letišti Changi v Singapuru.“ Tohle už jsem jednou slyšela. Vstupuji do známé haly, kde se přece jen něco změnilo. Oni už vyhrávají Rolničky! A výzdoba terminálu se převlékla do vánočních motivů. Jsme téměř na rovníku, venku přes 30 stupňů a ve výlohách je Santa se soby a umělým sněhem. Radši se dál moc nerozhlížím a přes imigrační a výdej zavazadel jdu rovnou ven.
Pro druhou návštěvu Singapuru jsem nezvolila hostel v Malé Indii jako před třemi týdny, ale plánuji pokračovat v surfování na gaučích. Tedy už jen na jednom gauči u hostitelky Charlene původem z Filipín. Rovnou jedu k ní.
Singapurskou vlakovou dopravu s názvem SMRT už zvládnu levou zadní. S jedním přestupem se dostávám na stanici Paya Lebar a s krosnou na zádech se plížím na určenou adresu. Kupodivu napoprvé trefím ke správným vratům, kde už na mě čeká vysmátá Filipínka. Podle prvního dojmu budou poslední dvě noci u ní naprostá pohoda.
Charlene mě rovnou seznamuje se svými dvěma spolubydlícími, se kterými si pronajímá třípatrový dům. Na střídačku mi dávají tipy, kam během zbývajících pár dní dovolené vyrazit na prohlídku i pro něco na zub. Informací mám dost, jen přehodím letadlové oblečení za procházkové tropické a opouštím nocležiště.
Venku je příšerně. Sem už pravděpodobně monzuny dorazily. Ve vzduchu je cítit pořádná vlhkost a během chvilky koupu tričko i batoh ve vlastní šťávě. Aby taky ne, když jsem v prvním obchodě místo plánované lahve vody koupila lahve rovnou dvě, k tomu přidala žlutého melouna, dračí ovoce a pár dalších blbinek. Teď se s tím budu za trest vláčet až do večera.
Jako první nekomerční zastávku si vybírám kostel sv. Ondřeje. Ani ne tak kvůli kostelu samému jako kvůli blízké hasičské stanici. Fotkou přes silnici jsem splnila povinnost vůči spřáteleným lysolajským dobrovolným hasičům a můžu pokračovat dál.
Skoro stoprocentní vlhkost se brzy mění na stoprocentní. Do parku Fort Canning obklopujícího stejnojmennou pevnost vstupuji za doprovodu deště. Stačí pár minut, kapky jsou pryč a zase se vrací dusno a vlhko. Jak tady ti místní můžou dlouhodobě přežívat? V tomhle klimatu odmítám chodit na rozžhavených ulicích a hledám na mapě další zelenou plochu.
Nově mě nohy vedou podél Singapurské řeky k Divadlům v zátoce (Theatres on the Bay) a po promenádě se dostanu až na most pro pěší s názvem Helix.
Z něj je pěkný výhled na mrakodrapové panorama, Muzeum umění a vědy (ArtScience Museum) a singapurské vyhlídkové kolo Singapore Flyer. Přes most a visutou lávku vedoucí skrz asi nejznámější luxusní singapurský hotel Marina Bay Sands přicházím do krásné zeleně. Ne nadarmo získaly tyto Zahrady u zátoky (Gardens by the Bay) za poslední dva roky spoustu architektonických ocenění.
Rozlehlý areál je rozdělený do několika tematických částí. Mezi nimi se nachází například zahrady malajská, čínská a indická, dále palmový svět nebo tajemství stromů. Než se mi podaří prohlédnout vše, jsem i přes občasné posedávání vyřízená. Týdenní cestování po Bali výhradně s použitím dopravních prostředků mě pěkně zlenivělo. Skáču na metro a vezu se do Čínské čtvrti.
Setmělo se a teploty umoudřily. Na velké chození to ale stejně není. Davem nákupu chtivých Singapurců i turistů se protáhnu až na Smithovu ulici, která je plná stánků s etnickými pokrmy.
Objednám jeden z nich, smažený Kway Teow, a spokojeně se usadím ke stolu. Když je uspokojené bříško a částečně i bolavé nohy, zvedám se a o ulici dál pořídím ještě čerstvý ovocný džus.
Za tmy se vracím k Charlene domů. Jsem zaručeně utahanější než koťata, která se jí líně válejí před vchodem. „Ne, díky, dneska žádnou společnou akci nezvládnu,“ odmítám pozvání na prezentaci místního nočního života. „Možná zítra… Dobrou.“