... A až mě to přestane bavit, zajdu si na masáž.

Jeden zápisek z dnešního dne už tu je, ale samotné se mi zdá, jako bych 13. listopadu prožila dny dva. Tak tady je ten druhý. Už při návratu ze sirného jezera jsem byla rozhodnutá - dneska uteču na Bali. Jáva byla krásná, ale tak strašně moc toužím po moři… Po krátkém spánku se nechávám hostitelem...

Je 23:20 dne cestovatelského jedenáctého a budík neúprosně zvoní. Ač byly mé plány jiné, nechala jsem se ukecat k jedné noční akci a teď už ji nevzdám. Tak snad bude stát za to. Včera jsem zase přeskákala pár kopců, cedule na vlakovém nádraží ukazovala 208 km, a ocitla se ve městě Banyuangi. město...

Sedím v malé restauraci poblíž silnice vedoucí k Národnímu parku Bromo-Tengger-Semeru. Než mi v kuchyni vyhotoví objednané nasi campur (uvidíme, co se za tím názvem skrývá), vrátím se do dnešního rána, kdy na této cestě začal můj první výlet ke stále aktivní sopce. Procházím Jalan Raya Bromo ve...

Za oknem se před chvilkou spustila pořádná bouřka. Pětatřicetistupňové vedro se proměnilo v pěkný liják a do mého pokoje v Madiunu konečně proudí svěží vzduch. Návrat z dnešního poznávání javánské kultury nemohl být načasovaný lépe. Hlavním tématem byla gastronomie. Po ránu jsem s Miiným řidičem,...

Posílám pozdrav z Východní Jávy. Nový region mi zase přinesl nové nezapomenutelné (aspoň doufám) cestovatelské zážitky. Název zápisku už leccos napovídá. Do třistatisícového města Madiun jsem přijela na pozvání jedněch místní učitelky sociologie jménem Mia. Viděla můj požadavek na nocleh v...

Dnes mám před sebou poslední den v sultanátu Yogyakarta i v celé oblasti střední Jávy. Odpoledne mě už čeká přesun na východ do města Madiun. A to jsem ještě pořádně nic neviděla ani tady. Přesně to zřejmě tuší i známý kohout a tahá mě z postele v 5:15! Ještě jedno takové ráno a zakokrhala bych mu...

Ze dvora se zase ozývá kohout. A to si prý mají cestovatelé brát špunty do uší kvůli ranním modlitbám. O těch jsem zatím ani jedno ráno neměla nejmenší ponětí. Stejně ale musím vstát. Do budíka nařízeného na 7:15 už moc nezbývá. Co nejdříve chci naskočit do autobusu, abych napravila nedostatky...

Ve skutečnosti, v době, kdy mám v ruce blok a tužku a píšu tyto řádky, už je den pátý a já využívám volné hodinky při jízdě autobusem z Yogyakarty k Borobuduru, k památce zapsané na Seznamu světového kulturního dědictví. Podělím se s vámi o to, jak jsem se přesně na stejné místo (ne)dostala...

Napsala jsem, že se pro dnešek loučím? Přece jen ještě něco prozradím. Je jedna věc, kterou jsem úspěšně tutlala před všemi, kteří měli o mé plánované cestě nějaké tušení. Především proto, abych ještě víc nestresovala ty už tak dost vystresované tváře. Už to tedy prozradím. Hlavně doma prosím žádné...